Nejjednodušeji můžeme supervizi popsat jako rozhovor, který se vede za účelem hledání a nacházení řešení v problémové situaci, ve které se právě nacházíte. Pod touto problémovou situací si můžete představit třeba velkou únavu z práce, která vás donedávna bavila, v oblasti pomáhajících profesí konflikt s klientem či rodinou, smíření se s úmrtím či blízkostí smrti klienta, pocit, že vás všichni využívají a zneužívají, lepší porozumění potřebám svého klienta, pochopení, jak si jako pracovník stojím a co mohu ještě udělat proto, abych se vnímal profesně lépe…
Rozhovor, který vás v supervizním procesu čeká, pomáhá otevírat nové cesty myšlení i nové formy práce. Jde o rozhovor, který je orientovaný na hledání a rozvíjení řešení problému s maximálním využitím vašich přirozených osobních zdrojů. Prostřednictvím cíleně vedeného rozhovoru si partner uvědomuje své vnitřní i vnější zdroje a začíná je lépe využívat.
Supervizní proces pomáhá rozvíjet dovednost reflektování procesu pomáhání a nacházení vlastní pozice v něm. Reflektování je přemýšlení a uvědomování si toho, co zrovna dělám, proč to dělám, dokonce i toho, jak o tom, co dělám přemýšlím.
Supervize je určena v neposlední řadě k tomu, aby pomáhala k uvědomění a posílení vlastních kompetencí, zodpovědnosti. Hezky to popisuje výrok, který říká, že „Účelem supervize je pomoci partnerovi posunout se v životě o kousek dál.“
Z výše uvedeného vyplývá, že supervize není prvoplánově udílení rad a pokynů či návodů. Neznamená to, že supervizor nemá svůj názor na věc nebo že nemůže sdílet své zkušenosti, které v dané oblasti má. Platí ale, že supervizor nabízí radu jen tehdy, když jiný způsob opakovaně nepřináší očekávané výsledky. Rady udílené v rámci supervize jsou nabídky ne rozkazy a vždy bude pro supervizora důležité, zda je tato rada pro vás užitečná, proč a co s ní dále uděláte.
Základem rozhovoru je společná definice cíle, kterého chcete dosáhnout a samotná práce na jeho dosahování při průběžném zjišťování, zda cíl, který byl původně pojmenován je to, za čím opravdu chcete jít, nebo zda je třeba původní zadání přehodnotit, upravit či změnit.
A jak konkrétně supervize probíhá? Supervizní proces může mít formu individuálního rozhovoru, tj. „jeden na jednoho“ nebo také formu skupinovou, ať již jde o tým nebo skupinu spolupracovníků, kteří nemají společný pracovní úkol. Časová dotace pro jedno sezení je v případě individuálním 45 – 60 minut, ve skupině či týmu, záleží na domluvě a na počtu účastníků (ideální počet je maximálně 12 osob), zhruba od 1 do 3 hodin.
V supervizi obdobně jako v psychoterapii, koučingu, či filosofii obecně, existují různé přístupy. Systemický přístup, který v naší organizaci při supervizi preferujeme, se řadí mezi tzv. na řešení orientované přístupy. Využívá pro dosažení společného cíle všechno, co je respektující, přímé, partnerské, otevřené, profesionální. Vše, co je v souladu s etickými principy a co je pro partnera užitečné.
„Slova jsou jako vlaky, které za sebou táhnou vagóny všech svých předcházejících významů.“ Steve de Sházet
